Stories

Příběh jedné princezny - 2.kapitola

29. října 2016 v 19:18 | Claire

V trůnním sále se rozléhalo ticho. Sluneční paprsky pronikaly skrz husté tmavě modré závěsy z pravého hedvábí. Na stěně visel obraz budoucí královny Mensu, Nyx. Paprsky si pohrávaly a všelijak stínovaly princezninu porcelánovou pleť. Světle modré šaty dodávaly pocit lehkosti a poukazovaly na Nyxinu jemnost.

Někdo vešel do sálu. Byl to sám král Matěj Menský. Jeho vlnité blonďaté vlasy lemovaly obličej a dopadaly až na jeho ramena. Byl oblečen v bílé hedvábné košili se zlatým lemováním u krku. Jeho kroky se rozléhaly celým sálem. Popošel, až k portrétu jeho budoucí choti. Teprve tam se zastavil. Svými prsty nejprve přejel přepychové zlaté orámování, a poté pohladil princezninu usměvavou tvář.

"Jak je krásná..." Vzdychl si a podíval se do jejích veselých hnědých očí.
"Je tak zvláštní oproti ostatním dívkám..." Řekl si pro sebe.

Po chvíli někdo zaklepal na dveře od trůnního sálu. Matěj jej hned vyzval, aby šel dál. Sluha držel v ruce dopis.

"Pane.." Řekl uhnaně. "Toto je dopis od prince Maximiliána.." Dodal a podal mu psaní s rubínově červenou pečetí do rukou. Král si ho vzal a potichu si začal číst. V dopise byla obsažena pozvánka na zásnubní ples, a taktéž vřelé pozvání do Honorské říše. Matěj jen přikývl. "Chystejte kočár, nějaké oblečení a zásnubní dary, jede se do Honoru !" Nařídil slavnostně.
Sice si zanechal kamennou tvář, ale ve svém nitru byl štěstím bez sebe. Konečně uvidí svou milovanou na vlastní oči. S hrdostí ji navleče na prsteníček diamantový prsten, který je spojí navždy.

Příběh jedné princezny - 1.kapitola

12. října 2016 v 22:24 | Claire
Konichiwa ! Opravdu je mi líto, že jsem poslední dobou tak málo aktivní, ale prostě je začátek školy. Samozřejmě, že buď nemám čas a nebo nemám nápady. Proto, vám přináším příběh, který mě napadl, a tak jsem ho sepsala. Doufám, že se vám bude líbit, i když se přiznávám, jsem docela amatér, a proto mi pomohla moje velmi dobrá přítelkyně. Tak užijte si čtení.
Vaše:


Bylo to zcela běžné ráno. Slavíci již dávno prozpěvovali v rozkvetlých královských zahradách a skrz zlatavé sifonové závěsy svítily paprsky hravého jarního slunce přímo do nevelkého, však velmi vkusně a přepychově obestavěného zámeckého pokoje. Nábytku tam nebylo moc, jen obrovská šatní skříň se stříbrným hvězdným vzorem, psací stůl z dubověho dřeva, na kterém se taktéž rozmístily hvězdy, teleskop, několik pohodlných modro-stříbrných křesel a monumentální postel, na níž bylo se vešli aspoň dva bohatýři. Na té posteli ležela princezna, jejíž temné vlnité vlasy byly rozprostřeny na hedvábí polštáře. Před chvíli ji vzbudily drobné krůčky, které patřily její služebné Adelaine, co právě vcházela do pokoje. "Vaše výsosti, je čas vstávat.." Řekla milým a klidným hlasem.

"Proč ?" zeptala se princezna Nyx, aniž bylo otevřela oči a převalila se na jiný bok.
"Váš bratr chce s vámi mluvit.." tiše odvětila služebna.
"Dobrá, děkuji a… říkejte mi Nyx, prosím.." usmála se princezna přívětivě. Služebná kývla:


"Dobře va-... tedy... chci říci Nyx," Oplatila Nyx úsměv a vyndala ze skříně nádherné tmavě modré sametové šaty lemované černou krajkou. Princezna opatrně vstala z postele a svými jemnými chodidly se dotkla chladné mramorové podlahy. Služebná k ní ihned přiskočila a začala nandavat úzký korzet, který Nyx z celého srdce nenáviděla a když Adelaine ho pevně utáhla a zavázala , bolestně zasténala.

"Nemohu dýchat !" zakřičela. Však poté už šlo vše hladce. Navléci šaty, učesat vlasy a dojít dolů na snídani.
Scházela po dřevěných schodech pokrytých sametovým kobercem , když ji její bratr zmerčil a začal jí vyčítat.

"Nyx,máš dvě minuty zpoždění.." Řekl otráveně její starší bratr Maximilián. Raději se na něj nedívala, jelikož z něj měla trochu strach, věděla čeho je schopný, jen bázlivě vešla do jeho kabinetu, co byl až na stůl u okna, knihovničky a pár křesel prázdný. Bílo-modré zdi jen dodávaly dojmu chladnosti a nebezpečí.

"Posaď se, potřebuji s tebou probrat něco důležitého." Dodal a poukázal na křeslo naproti stolu. Nyx splnila každý jeho rozkaz a posadila se. "Řeknu to takhle, je ti 15 let a za pouhý měsíc ti bude 16, což je dost let na to, aby jsi se vzdala." Řekl s naprosto vážným výrazem. Nyx na něj jen třeštila oči.

"Co prosím ?" nemohla věřit vlastním uším! Jak tohle může říkat její vlastní bratr? " A koho si mám jako vzít ?" "Matěje Menského, budoucího krále Mensu.." bratrův hlas zněl otráveně, dokonce znuděně, jako kdyby musel vysvětlovat dítěti, jak spočítat dva plus dva.
Nyx byla v šoku. "Ale...ale..já nechci !" zaprotestovala.
"Nyx, už nejsi malá a musíš chápat, že tvé osobní zájmy nehrajou roli. Většina našich obyvatel doplácí na válku a to je způsob jak ji ukončit.." Řekl klidně.
"Já vím.." hlesla smutně,"Ale copak není jiný způsob?"
"Až přijdeš na něco dost finančně, politicky a vojensky nenáročného, hned mi o tom pověz!" vyštěkl na ni, "A teď už jdi."

Nyx šla celá sklíčená do svého pokoje. Věděla moc dobře co musela udělat, ale v duchu si to nechtěla přiznat. Přemýšlela jak z té pasti ven. Nakonec ji napadla myšlenka, kterou si udržovala v hlavě poměrně dlouho. Vzala starý plášť a pomalu se proplížila ze zámku. Po chvíli ji pohltily tmavé ulice města, občasně osvícené slabým světlém svící lamp, které ji už tak dlouho pokoušely se jimi vydat do noci.
 
 

Reklama
Design: